Hlásíme se po návratu z amazonské části Ekvádoru, místně nazývané Orient.
Vyjeli jsme s naším průvodcem salesiánem Antonem Odrobiňákem v sobotu ráno z Cuenca do Macas. Po cestě hornatou krajinou místních Cordilier, kde se cesta místy měnila v zablácenou či kamenitou horkou stezku sjízdnou tak pro muly, jsme dojeli do působiště Vincence Jandy v Mendéz, kde za svého života vystavěl kapli zasvěcenou svatému Václavovi. Cesta vedla opravdu nádhernou hornatou krajinou se strmými horami a nebezpečně vypadajícími svahy. Kaple v Mendéz bohužel nepřežila zemětřesení v roce 1972, ale zachoval se obraz svatého Václava v prostorách salesiánského domu. Opět potkáváme Vincencova pamětníka, a po krátkém občerstvení a rozhovoru spěcháme do Macas za otcem Janem Šutkou, který nás přijímá v osm večer. Natáčíme rozhovor až do pozdních hodin.
Ráno je mše svatá a další pamětníci vzpomínají na trojanovického rodáka. Ale to už odjíždíme na letiště a čekáme na vhodné počasí k odletu. Ten je sice zpožděný, ale je klidný a hlavně nádherný. Šestimístná Cessna nás přenáší nad kouzelným pralesem, který se občas schovává v mracích. Letiště v Taisha působí uprostřed přírody poněkud bizarně. Snažíme se stihnout mši, ale zpoždění letadla zapříčinilo, že na místo přicházíme až po jejím konci. Potkáváme místního salesiána z Belgie a italského koadjutora. Jsme pozváni do jejich domu a jejich pozvání k obědu rádi přijímáme. Oba pak opět s úctou vzpomínají na již 28 let zemřelého Vincence Jandu.
Ale to už opět pokračujeme ve svém putování, a to do samotného působiště otce Antona v Tuutin Entsa. Musíme si pronajmout auto a hodinu jedeme pralesem. Farnost otce Tona je chudá, ale velmi malebná a čistá. S tím možná nebude souhlasit naše kolegyně Lidka, která se s místním bahnem seznámila za poněkud jiných okolností. Navštěvujeme sestry 
salesiánky a připravujeme se na mši. Připojují se k nám místní děti a naše děvčata už přemýšlejí o jejich adopci. Když už konečně pochopí, že taková adopce by je v místních podmínkách mohla stát i život, vracejí děti svým maminkám do jejich útulných domečků. Po mši nás čeká ještě večeře u sestřiček a jde se spát, protože zítra nás čeká dobrodružná celodenní plavba po řece do osady s názvem Morena.
Ranní siesta se prodlužuje a je příčinou děsivého dohánění lodi. Další totiž jede až druhý den. Do „přístavu“ dorážíme pozdě, ale co je našich deset minut proti jejich hodině. Propocení poslušně čekáme na příjezd lodi společně s ekvádorskou armádou. Jsou to mladí chlapci, a přestože nosí zbraně, mnoho strachu nenahánějí. Jsou milí, pozorní a veselí. Plavba je úchvatná, řeka se kroutí nádhernou přírodou. Počasí nám přeje a díky vysoké vodě dorážíme na místo se značnou rezervou.
Dobytčákem se pak přesunujeme společně s padesáti místními obyvateli na biskupství v Port Moreny. A biskup opět vzpomíná na Vincence. Po výborné večeři odcházíme na autobus zpět do Macas. Má opět veliké zpoždění a my už se těšíme na cestu a odpočinek. Netušíme však, co nás čeká. Asi po hodině cesty řidiči začínají opravovat brzdy. Oprava trvá asi tři hodiny a zpoždění se musí dohnat. Jízda se mění v životně nebezpečný závod s časem. Místní silnice samozřejmě nemá asfalt a autobus se v šílené rychlosti kymácí nad propastmi. Konečně zapadáme do bláta a my chlapi se s naivním pocitem snažíme autobus vyprostit. Naštěstí po odlehčení se to podaří. Ještě nás čeká policejní prohlídka a se tříhodinovým zpožděním dorážíme na místo. Unavení, ale živí.
Z Macas se pak vlastním autem přesunujeme do Cuenca. Je před námi další dlouhá cesta a natáčení v Guayaquilu.
Z Ekvádoru pro Vás Ivan Červenka.
