BET LECHEM - vnitřní domov

BET LECHEM - vnitřní domov: Marko Ivan Rupnik - tvůrce Špidlíkova sarkofágu
27. díl
Marko Ivan Rupnik - tvůrce Špidlíkova sarkofágu
Cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

V dokumentárním cyklu televize NOE - Bet-Lechem – Betlém – (z hebrejštiny - dům chleba) – archetyp vnitřního domova - autorů Jany Studničkové a Otakára Schmidta je tentokrát představen Marko Ivan Rupnik a jeho výklad sarkofágu pro kardinála Tomáše Špidlíka, jenž bude připomenut ve své legendární laskavé podobě. Výklad sarkofágu byl natočen při dokončovacích pracech v Římě a pak na svém místě v moravském Velehradu.Marko Ivan Rupnik je umělec, teolog a slovinský jezuita. V roce 1973 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studoval filozofii v Lublani a poté, v roce 1977, se zapsal na Akademii výtvarných umění v Římě, kde ukončil studium v roce 1981. Následovalo teologické studium na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1985. Ještě na gregoriánské univerzitě se začal specializovat na misiologii. V roce 1991 získal doktorát na gregoriánské fakultě z misiologie. Od září 1991 žije a pracuje v Římě v Centro Aletti, jehož je ředitelem. Vyučuje v Papežském orientálním ústavu, na Papežské Gregoriánské univerzitě, Saint Anselm Papežském liturgickém institutu a dává semináře a přednášky v mnoha jiných evropských akademických institucích. Od roku 1999 působí jako konzultant pro Papežský koncil pro kulturu.

Bet Lechem

BET LECHEM
(z hebrejštiny dům chleba)

Betlém – archetyp vnitřního domova.

Cyklus portrétů o hledání domova v nás.

Televizní cyklus portrétů o hledání vnitřního domova.

Autoři cyklu - scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt

Kamera: Otakáro Maria Schmidt

Střih: Jana Studničková

Cítíme se jako cizinci ve vlastní zemi nebo jsme v cizí zemi jako doma?

Proč jezdíme na dovolenou do cizokrajných zemí?

Duše může být tím domovem a pocit cizince pak jako stín na ní.

Návštěvou v cizích krajích se o sobě dozvíme něco důvěrně známého.

Dozvíme se o sobě něco na základě toho, jak žijí druzí.

Jak vnímají ti lidé svůj domov venku a uvnitř?

Odkud až kam je ten domov?

Fyzický domov je rodný dům, rodiče, kostel, fotografie z dětství…

Vnitřní obraz domova pak mohou být vzpomínky, vlastenectví, krajiny snů, víra…

Archetypem vnitřního domova je Betlém. Bet-lechem znamená v hebrejštině dům-chleba, tedy místo, kde je k nalezení to nejzákladnější pro život. Dům pokrmu, který je spolu s vodou jakoby synonymem života. Dokonce bychom mohli říci, že je to místo, odkud život pramení, či je jeho zřídlem.

Co se v domě (domově) děje, děje se v našem nitru. My sami jsme často tímto domovem. Jsme fyzická architektura našeho vědomí i nevědomí. Vše co se děje na fyzické úrovni, děje se i v duchovní úrovni.

Když přesadíme své kořeny do jiné půdy, je pro nás důležitější původní zahrádka - místo narození, genius loci (lat. překlad-strážný duch, duše, paměť-místa) a nebo genus (rod, původ, počátek), krev, národnostní příslušnost, kterou si neseme sebou.

Průběh svého života v prostoru a čase, od kolébky do hrobu, si člověk odedávna představoval jako zvláštní druh cesty. Jakou krajinou vede, v co se proměňuje, jaký je její cíl a na jaké překážky na cestě narazíme?

Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické a židovské, tak křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují. Pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil, má stále své místo v naší psyché. Je toto náš nejhlubší domov a dá se objevit archelogickými vykopávkami a nebo cestováním?