Léta letí k andělům

Léta letí k andělům: Dagmar Pohunková - lékařka a publicistka
19. díl
Dagmar Pohunková - lékařka a publicistka
Televizní medailon doktorky a novinářky.

MUDr. Dagmar Pohunková
Narodila jsem se v roce 1929 ve Vídni. Můj otec Jan Kebrdle byl příslušníkem české menšiny, jeho rodiče přišli do Vídně koncem 19. století a postupně se z velmi chudých poměrů dobře vypracovali. Matka byla dcerou lékaře MUDr. Josefa Landra a jeho ženy Eugenie roz. Kyselové - babička pocházela z početné rodiny zámožné mlynářky z Dražic na Jizeře, dědeček byl lékař, syn chudého ševce, který původně doučoval babiččiny bratry. Tak se seznámili. Po svatbě odešli do Abbazie (dnes Opatija v Chorvatsku), tehdy v Rakousko-Uherském mocnářství. Dědeček se tam stal lázeňských lékařem a spolu s babičkou vybudovali penzion, kam jezdily až do druhé světové války výrazné osobnosti českého kulturního a hospodářského života. Já jsem tam až do svých deseti let trávila každoročně několik měsíců.Můj tatínek zemřel v roce 1930. Maminka se pak v roce 1935 znovu provdala a z toho manželství se narodil můj bratr Jiří. Vyrůstala jsem v nevěřící nebo spíše nepraktikující rodině, ale jako maličká jsem měla velmi zbožnou chůvu, evangeličku, a ve Vídni jsem také chodila do německo. francouzské obecné klášterní školy sester Notre Dame de Sion. Rodiče respektovali tamní výuku a slavnosti. Zároveň jsem chodila do české menšinové školy, doma jsem měli německé "slečny", takže jsem byla vychovávána dvojjazyčně. Můj otčím byl úředníkem pobočky Živnostenské banky ve Vídni a po obsazení Rakouska Hitlerem v roce 1938 jsem se přestěhovali do Prahy. Tam jsem dokončila obecnou školu u školských sester OFM v Korunní ulici a začala tam chodit na gymnázium, které však bylo Němci zrušeno. Přeřazena jsem byla na Benešovo státní klasické gymnázium v Londýnské ulici na Vinohradech, což byla výborná a dosti náročná škola. Maturovala jsem v roce 1948 a téhož roku jsem začala studovat na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Původně bych byla raději studovala historii a filozofii, ale rodiče usoudili, že po nástupu komunistů by to nebylo k ničemu a že jako lékařka budu vždy užitečná a budu se moct uživit. Promovala jsem na LF UK v Praze v roce 1953. V březnu 1953 jsem se provdala za kolegu ze studií Milana Pohunka. Svatbu jsme měli u sv. Václava na Smíchově, ale můj manžel věřící nebyl a já jsem se postupně životu s církví vzdálila. Na umístěnku jsme oba nastoupili do Ústí nad Labem na interní odd., brzy jsem byla přeložena na obvod a na závod. V roce 1955 jsem z ro¬dinných důvodů -protože se manžel chtěl vrátit do Prahy ke své matce, která byla vdovou po popraveném československém důstojníkovi - na konkurs přešla do Prahy do Ústavu zdravotní výchovy, kde jsem pracovala jako metodolog a ve výzkumu (sta¬tist. metody, dotazníkové akce). Po politické prověrce 1958 jsem ústav opustila a získala místo na interním odd. nemocnice Na Slupi v Praze. V roce 1956 se mi narodil syn Petr, žili jsme v malém bytě s manželovou matkou a naše manželství přestalo fungovat. Rozvedli jsem se koncem roku 1959. Můj manžel se později znovu oženil, před rokem zemřel.Po rozvodu jsem z bytových důvodů v r. 1960 odešla s tříletým synem z Prahy a nastoupila jako obvodní lé¬kařka v Hořovicích (nejprve na vesnici u Hořovic, pak pětiti¬sícový městský obvod). V roce 1968 jsem měla možnost vrátit se do Prahy, nastoupila jsem do Avicena jako redaktorka, poz¬ději jako vedoucí redaktorka zdravotně populární literatury. Tam jsem založila ediční řady, které vycházejí dodnes. (Asi nejhezčí knížka byla Charvát: Život, adaptace a stres), byla jsem spolupracovnicí Státní populační komise (ediční řady k výchově k rodičovství cílené na jednotlivé populační skupi¬ny). Z Hořovic jsem jezdívala do Prahy a na popud spolužačky, kterou jsem po letech náhodně potkala, jsem začala jezdit do Prahy na první pátky k Matce Boží před Týnem a vyhledávat P. Jiřího Reinsberga. Ten se ujal mého duchovního vedení, spřátelila jsem se s ním i jeho sestrou a na týnské faře jsem zapadla do výborné věřící společnosti. V únoru 1968 jsem se vrátila po vyhraném soudu se svým zaměstnavatelem z Hořovic do Prahy, kde se mi od manželových příbuzných podařilo koupit levně rodinný dům, takže jsem pro sebe a syna získala bydlení a místo, kde jsme se pak po léta mohli setkávat s přáteli. Začala jsem chodit na ekumenické semináře do Jirchářů, na Živou teologii, spřátelila jsem se s P. Antonínem Bradnou, dr. Antonínem Mandlem, dr. Josefem Zvěřeinou, dr. Otou Mádrem, P.Bonaventurou Boušem a jinými "vyznavači" naší církve. Na popud dr. Mádra jsem se zapojila do práce v transformovaném vydavatelství České katolické charity jako "externí neplacená spolupracovnice", protože tam chyběli od-borně vzdělaní redaktoři. Tím jsem se spřátelila s Václavem Vaško jako jeho nejbližší spolupracovnice a lékařka jeho rodičů. Redigovala jsem několik publikací, spo¬lupracovala na vydávání Cyrilometod. kalendáře, hlavní prací té doby byla publikace Naše víra, kde jsem anonymně zpracova¬la první kapitoly. (V době normalizace musela být má spolup¬ráce utajena, pak úplně přestala). Byla jsem členkou tiskové komise pražského arcibiskupství, vydala jsem několik překladů přednášek v rámci Živé teologie (Rahner, Haering aj.), pro Vyšehrad jsem přeložila Guardini O živém Bohu. V tu dobu jsem začala studovat na fakultě publicistiky nástavbově obor nak¬ladatelství (státní závěrečná zkouška 1972). Mezi tím jsem po prověrkách v r. 1970 Avicenum opustila a získala na konkurs místo ve Výzkumném ústavě endokrinologickém v Praze, na jeho radioisotopovém odd. v Motole. Šlo o rizikové pracoviště, které v tu dobu mělo nedostatek lékařů. Tam jsem pracovala 15 let v II. prac. kategorii při diagnostice, terapii a výz¬kumu tyreopatií, převážně karcinomu štítné žlázy. Složila jsem nástavbovou atestaci z endokrinologie. Později jsem přešla do centr. budovy ústavu jako vedoucí organizačně meto-dického odd. a vědecká tajemnice (tato místa jsem z kádrových důvodů zase musela opustit). Kandidatura ani nástavbová atestace mi nebyla povolena. Mimo práci klinickou v ambulanci jsem připravila podklady pro nový výzkum jodového deficitu v ČR. Souběžně jsem se zabývala lékařskou etikou, zejména ve vztahu k infaustně nemocným a v podmínkách hospitalizace. Od konce roku 1989 jsem praco¬vala ve skupinách OF zdravotníků, byla jsem členkou pracovní skupiny pro reformu a později poradkyní ministra zdravotnict¬ví Bojara. Se skupinou katolických lékařů, jejichž schůzky jsme začali organizovat od prosince 1989, jsme vypracovali podklady pro činnost etických komisí ve zdravotnictví. (Tyto skupinky katolických lékařů ustavené v jednotlivých diecézích pak byly organizovány jako členské asociace Evropské a Světové asociace federací katolických lékařů FEAMC a FIAMC). V roce 1996 jsme v Praze uspořádali veliký evropský sjezd katolických lékařů, jehož jsem byla tajemnicí.Od šedesátých let jsem byla činná literárně pro samizdat jako překladatelka (němčina, angličtina), lektorka a redak¬torka (s Dr. Josefem Zvěřinou pro Via, potom dlouhodobá spo¬lupráce s dr. Oto Mádrem). Jsem spoluautorkou dokumentu Char¬ty 77 o zdravotnictví (na popud dr. V. Bendy, spolu s Michae¬lou Freiovou).Mimo řadu odborných publikací o karcinomu štítné žlázy a jodovém deficitu a původní práci o vlivu hladiny hormonů štítné žlázy na elektroencefalogram jsem publikovala z přek¬ladů: Fulton Sheen Pokoj v duši (KA Řím), Bochenski: Úvod do filozofického myšlení (Rozmluvy), jako původní práci samizda¬tově Naše sestra Anežka spolu s dr. Marií Kyralovou (brožura a pásmo vysílané Hlasem Ame¬riky v r. 1989), k publikaci jsem připravila spolu s Václavem Vaško českou verzi Holandského katechismu (samizdat, později Síť), s manželi Freiovými jsme vydávali ediční řadu Témata (O smrti a umírání, o sv. Janu Nepomuckém, o křesťanském slavení vánoc aj.). Sestavila jsem dva sborníky k ochraně nenarozeného života (Právo na život, samizdat, Praha 1987, a Úcta k životu, Zvon, Praha, 1991 - převzato ze samizdatu). Od roku 1988 jsem vydávala jako občasník, původně jako samizdat, pak v nakl. Cesta v Brně, sešity pro bioetiku a pastorální medicínu Salus (vyšlo 8 čísel). Jsem zakládající členkou hospicového sdružení Ecce Homo.Od roku 1991 jsem byla šéfredaktorkou Zdravotnických novin, které jsem na popud dr. Bojara "debolševizovala" a s novou redakcí učinila orgánem pro publikaci materiálů vztahujících se k transformaci zdravotnictví, lékařské etice a psychologii a pro výměnu názorů mezi zdravotníky. Po převzetí novin novým majitelem jsem odešla do důchodu, od r. 1994 přednáším lékařskou etiku a sociální lékařství na 1. Lékařské fakultě UK v Praze (Ústav sociální medicíny a veřejného zdravotnictví). Teď už mám vzhledem k věku jen úvazek O.1. Jsem členkou redakce Perspektiv. Od roku 1991 jsem byla členkou etické komise ministerstva zdravotnictví, čtyři roky její předsedkyní, a byla jsem delegátkou za ČR v (jako expert) v Řídícím výboru pro bioetiku Rady Evropy (CDBI)v ve Štrasburku. Jako členka výboru Asociace kolegií katolických lékařů ČR a asistentka prezidenta FEAMC prof. Josefa Marka mám živé kontakty na katolické lékaře v EU a dobré vztahy ke katolickým organizacím v Bavorsku. Jsem členkou Bioetické komise Rady vlády pro výzkum a vývoj ČR a bioetické komise ČBK. Atestace mám z vnitřního lékařství, sociálního lékařství a endokrinologie, státní zkoušku z nástavbového nakladatelského studia na Fakultě publicistiky UK. V příloze strukturovaný profesní životopis.

Léta letí k andělům

Léta letí k andělům je název cyklu pro TV NOE (studio Telepace), v němž se jednou měsíčně ve dvacetiminutových až půlhodinových portrétech představují duchovní osobnosti z církve, z umění a podobně. Tyto osobnosti nejsou apriori katolického vyznání, ale všechny spojuje křesťanská víra. Tyto krátké dokumenty jsou jakýmisi duchovními geny a název je inspirován slavným rozhlasovým cyklem ze šedesátých let – Léta letí vážení. Léta letí k andělům proto, že jsou vybírány osobnosti, které jsou nositeli moudrosti a bohatých životních zkušeností a většinou totalitními režimy perzekuované a svým způsobem tímto křížem také obohacené. Oním létáním v názvu je naznačena jistá duchovnost a poetičnost a oni andělé znamenají jakousi ochranu a směřování, které provází i dlouhodobou společnou tvorbu v autorské a režisérské dvojici – Otakáro Maria Schmidt a Jana Studničková, kteří jsou zároveň i kameraman a střihačka a doplňuje je hudební skladatel Vojtěch Komárek.