Slavnostní koncert k 20. výročí založení ostravsko-opavské diecéze

Slavnostní koncert k 20. výročí založení ostravsko-opavské diecéze: katedrála Božského Spasitele v Ostravě
katedrála Božského Spasitele v Ostravě
Záznam slavnostního koncertu k 20. výročí ostravsko-opavské diecéze.

Záznam slavnostního koncertu k 20. výročí ostravsko-opavské diecéze z katedrály Božského Spasitele v Ostravě.Program: Carl Ditters von Dittersdorf: Missa solemnis in CAntonín Dvořák: Te Deum laudamusInterpreti:Veronika Holbová - soprán; Jana Hrochová - alt; Peter Nekoranec - tenor; Jan Šťáva - bas; Lukáš Bařák - baryton; Český filharmonický sbor Brno; Altrichter Petr - dirigent; Janáčkova filharmonie Ostrava

Slunný vídeňský klasicismus, který se zdá být nevyčerpatelným zdrojem repertoáru rozličných hudebních druhů a forem, zahrnuje vedle odkazu třech velikánů - J. Haydna, W. A. Mozarta a L. van Beethovena - osobitá díla jejich četných současníků, z nichž mnozí svými invenčními opusy uchvátili nejen dobové publikum, ale oslovují i posluchače současnosti. Jedním z oněch „malých mistrů“ velkého klasicistního období, který ač je rodově Vídeňákem, má nejužší vztah k našemu slezskému regionu.

Jedná se o CARLA DITTERSE von DITTERSDORFA (1739 – 1799), který byl považován za jednoho z nejpopulárnějších hudebníků druhé poloviny 18. století. Jeho skladby mu tiskli nakladatelé v Berlíně a Vídni, ale i v Paříži, Londýně a Amsterodamu. Byl osobností, která se svým způsobem dosti vymykala sociálním kritériím a společenským konvencím své doby. Stal se nejen profesionálním hudebníkem, formovaným skvělým učitelem houslí Tranim, ve skladbě pak vídeňským dvorním kapelníkem Giuseppem Bonnim a poté Christophem Willibaldem Gluckem, ale současně i nezávislou osobností na svých chlebodárcích. Již postup jeho osobní a umělecké kariéry byl svým způsobem mimořádný, zejména po nástupu služby v Javorníku. Též jeho mimohudební vlohy mu nepochybně zajistily výjimečné postavení nejen mezi dobovými hudebníky, ale také ve společnosti vyšší aristokracie duchovní i světské. Už první Dittersovo působení ve službách vévody von Sachsen-Hildburghausena bylo zaměřeno nejen na jeho hudební vzdělávání, ale zejména na jeho společenskou výchovu v roli dvořana, působícího ve službách aristokratického panstva. Důkladné všeobecné vzdělání, znalost cizích jazyků, umění lovu a myslivosti byly dokonalou přípravou pro běžný i profesní hudební život na šlechtických panstvích církevních i světských, jak ve službách biskupa Adama Patačiče v rumunském Velkém Varadíně (od roku 1765), tak v téměř čtvrtstoletém působení ve službách vratislavského knížete - biskupa, hraběte Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu ve slezském Javorníku. Ditters jako výkonný hudebník, skladatel a všestranně vychovaný zkušený dvořan se stal od roku 1769 vedoucím biskupovy sedmnáctičlenné kapely a divadelního souboru a pro dobrou orientaci ve znalostech z myslivosti a lesního hospodářství i vrchním lesním správcem rakousko-uherské části tehdejšího nisského knížectví. Hudbymilovný mecenáš Schaffgotsch se svému kapelníkovi už po třech měsících působnosti zavděčil udělením papežského diplomu, spojeného s titulem Rytíře Zlaté ostruhy a po třech letech služby mu na císařovně Marii Terezii vymohl povýšení do šlechtického stavu s přídomkem „von Dittersdorf“, což mu zajistilo správní funkci jesenického hejtmana. V biskupských službách měl skladatel poměrně velkou osobní volnost, možnost věnovat se plně svým zálibám a komponování i časový prostor pro pravidelnou práci s orchestrem a operním souborem. Měl dostatek příležitostí k cestování a styku s nejvýznamnějšími místy, kde se pěstovala hudba na vysoké úrovni. Javorník byl pro Dittersovy skladby přirozeně jen jakýmsi odrazovým můstkem, na němž prověřoval jejich umělecký účin. Odtud již úspěšně pronikaly do významných šlechtických rezidencí, klášterních konventů i diecézních chrámových kůrů střední Evropy. Ditters byl velmi úzce spjat se slezským prostředím v oblasti Javornicka, Jesenicka i s kraji svých dřívějších zahraničních působišť. To ho také směrovalo k tomu, aby si zvolil pro své umění na svou dobu ještě nepříliš obvyklou cestu, jejíž směr reprezentoval v tehdejším rakouském mocnářství výrazně duch osvícenství. Vedle této priority sám ale také zohledňoval styl a myšlení středních vrstev. Jeho tvorba zahrnuje díla symfonická i komorní, koncertantní, scénická a samozřejmě díla duchovní i liturgická. Osvícenské myšlení se projevuje v námětové oblasti děl instrumentálních, ve specificky ilustrativních symfonických opusech podle Ovidiových Metamorfóz. Mnohem více však prozrazuje námětová oblast jeho singspielů, která se podstatně odklání od abstraktní symboličnosti námětů inspirovaných antikou a preferující spíše podněty z běžného a dobově aktuálního měšťanského života 18. století. Charakter jeho díla, náměty i zpracování odpovídají dobovému vkusu a chápání těch vrstev, ze kterých vyšel, a které za jeho života ovlivňovaly tendence dobového společenského vývoje. Dittersova hudba zrcadlí totéž, byla bezprostřední svou sdělností, dovedla své posluchače okamžitě upoutat, nebyla určena pro požitkářskou společnost vysoké aristokracie, ale pro kultivované posluchače na úrovni tehdejší javornické městské honorace. Cenné zkušenosti vykazuje skladatelova tvorba duchovní a liturgická. Vždyť větší část svého života prožil mistr na dvorech církevních knížat, studoval u jezuitů a už od svých prvních uměleckých aktivit účinkoval v neděle i svátky na chrámových kůrech; zvláště pak u vídeňských benediktinů, protože tam měli nejen plně obsazený orchestr, avšak též z důvodu jejich aktivního provozování efektních epikurejských mší, nešpor, litanií i renesančních motet. Vše ještě výrazně umocnila cesta Ditterse s jeho učitelem Gluckem do Itálie (1763) a následné setkání s věhlasným skladatelem chrámové hudby františkánem Giambattistou Martinim v Boloni. K oratorním opusům jej inspiroval Schaffgotschův sekretář jezuita Salvatore Ignazio Pinto, básník a člen literární akademie v Sieně. Po Dittersově varadínské oratorní prvotině na libreto Metastasia Isacco figura del Redentore (1766) bylo jejich prvním společným dílem oratorium Kající David, uvedené poprvé na Jánském Vrchu v roce 1770. Vyvrcholením jejich spolupráce bylo oratorium Esther, které při vídeňské premiéře (1773) ocenil sám císař Josef II. a partituru posledního skladatelova oratoria Job (1786) si nechal osvícenský panovník i přepsat. Nabídku převzít vedení císařské dvorní opery však Ditters odmítl, protože ani císař mu nemohl nabídnout takové příjmy, jaké měl u biskupa na Jánském Vrchu. K povinnostem kapelníka knížecích biskupů patřila i tvorba mešních kompozic. Nejnovější soupisy Dittersových liturgických skladeb uvádějí 19 mší, 2 requiem, 8 litanií, 6 offertorií a četná motetová díla. Výjimečné místo v početném mešním odkazu zaujímá Missa solemnis in C KreD 326 (dle autorského katalogu Karl Krebse), jejíž vznik je datován mezi lety 1768/69 a souvisí tak s následným udělením papežova řádu Rytíře Zlaté ostruhy Carlu Dittersovi prostřednictvím kardinála Archinta. Kyrie a Gloria zaznělo při korunovaci rakouského císaře Františka II. (I.) ve frankfurtském Dómu. Tato v pořadí třetí autorova mše uvádí na titulních stranách pramenů následující obsazení: Ex C / Missa solemnis ~ /â/ Canto, Alto ~ / Tenore, Baßo ~ / Violino solo in Gloria. / 2. Violinis ~ / 2. c Obois ~ / 2. Clarinis ~ / Tympano ~ /con/ Organo ~ // Auth: Cârlo Ditters. // Incipit //. Ke smíšenému sboru a čtyřem sólovým hlasům jsou ad libitum přidány 2 pozouny, violoncella a kontrabasy. Jedná se o kantátovou mši, kde ve sborových částech převažuje tradiční polyfonní struktura, kantabilní i virtuózní pěvecká sóla včetně sóla houslového v části Gloria směřují ke koncertantnímu typu mše. Dobové šíření skladatelových liturgických opusů svědčí o jejich oblibě. V Javorníku prožil Ditters šťastná a plodná léta, která však skončila náhlou roztržkou se stárnoucím biskupem. Přízeň mocných byla i tehdy vrtkavá… ale to je už jiná, poslední a podstatně smutnější kapitola skladatelova osudu, jehož poslední léta dožívá z milosti hraběte Stillfrieda na jihočeském zámku Červená Lhota. Dnes je Dittersovo dílo opět předmětem vděčnějšího zájmu, jeho hudba neustále přitahuje, vyzařuje z ní neproblematická klasicistní až rokoková hravost a úsměv se záměrem pobavit a potěšit posluchače.

ANTONÍN DVOŘÁK (1841 – 1904) vyjádřil svá nejhlubší hudební sdělení v tvorbě duchovní. Daleko za ním je už doba mladistvého zrání, velkých vnitřních zápasů o životní jistoty i konečného zakotvení v křesťanské ideologii - období kdy tvoří vrcholná duchovní díla kantátová a oratorní, počínaje hymnickou kantátou Dědicové Bílé Hory, bezprostředně poté niternou výpovědí své životní tragiky v kantátě Stabat Mater, s vyvrcholením v baladickém oratorním díle Svatá Ludmila a mešním opusu za zemřelé Requiem. Zde se už jedná o vokálně instrumentální žánry, které souvisí s řadou Dvořákových úspěšných zájezdů do Anglie. Velkolepý ambroziánský hymnus TE DEUM op. 103 pro sóla, sbor a orchestr dokončil autor ještě před odjezdem do Ameriky. Podobně jako předcházející kantátové a oratorní projekty navázaly na anglické sborové tradice, tak v kantátě Te Deum je zdůrazněn zase vliv amerického hudebního prostředí. Tento rys - zabarvovat svou hudbu národním koloritem - je v Dvořákově tvorbě častý, používá jej i ve své první skladbě určené pro Ameriku. Inspiraci nalezl v ukázkách hudby z repertoáru severoamerické indiánské hudební skupiny, která v roce 1879 navštívila Prahu. Kantátu Dvořák dokončil ještě před odjezdem do New Yorku a byla motivována oslavami čtyřstého výročí objevení Ameriky. Zakladatelka a presidentka newyorské konzervatoře Jeannette Meyer Thurber, z jejíž iniciativy přijal Dvořák místo ředitele této školy, objednala pro tuto příležitost u svého budoucího ředitele novou skladbu. Paní Thurber požádala vedoucího newyorské pobočky londýnského nakladatelství Novello Bernharda Bachuru o výběr vhodného textu. Po delší době zaslal Bachura Dvořákovi Drakeovu báseň Americký prapor. V té době už měl skladatel naskicované části kantáty Te Deum. Dílo dokončil 28. 7. 1892, šest týdnů před svým odjezdem do New Yorku; Americký prapor půl roku poté v roce 1893. Hymnus Te Deum vychází z nejstarší textové verze ambroziánského chvalozpěvu, zaznamenaného v Bangorském antifonáři v roce 690. Monumentální kantáta zní jásavými tóny a ve všech čtyřech částech je monotematicky sjednocena; hudba finální části je odvozena z úvodního tematického základu.

Allegro moderato, maestoso je zahájeno jásavou orchestrální introdukcí s triolovým až barbarským vířením kotlů, na níž naváže smíšený sbor („Te Deum laudamus…“), vzdávající chválu Hospodinu, to vše s názvuky na indiánskou pentatoniku. Kontrastně vroucí výraz přináší sopránové sólo („Sanctus…“), zpívající o lásce a oddanosti proroků, apoštolů a mučedníků k Bohu. Následující recitativní vstup mužského sboru náhle přechází do smíšeného sboru a ústí v závěrečné gradaci žesťů.

Lento maestoso druhé části otevírají opět slavnostní akordy žesťů. Basové sólo („Tu Rex gloriae…“) přednáší trojí vznosné oslovení a velebení majestátu Krista Krále, vždy uvedené žesťovými intrádami s mystickým dozněním smyčců; v závěru každého verše se připojuje modlitba ženského a poté mužského sboru.

Vivace třetí části přednáší sbor („Aeterna fac cum Sanctis tuis“); extatické nadšení ve vzrušené rytmické gradaci je příslibem věřících oddanosti Bohu, avšak náhle se vše lomí a poslední slova („per singulos dies benedicimus te…“) deklamují jednotlivé hlasy ve ztichlých recitativech.

Lento finální části je bezprostředním vstupem sopránového sóla v projasněné atmosféře. Na jeho vroucí kantilénu navazuje recitativní sborová modlitba, vysílající k nebesům pokornou prosbu za odpuštění hříchů („Dignare Domine…“). Nad gradujícím vzestupem orchestru i sboru („Alleluja“) se vznáší skřivánčí jásot sólového sopránu. Do trylků dřevěných dechů a tremola smyčců zaznívají v žestích slavnostní tóny introdukční hudby.

Dílo se svým výrazem zcela liší od jiných Dvořákových duchovních a liturgických skladeb i od tradiční církevní hudby. Též stavebně se jedná o neobvyklé kantátové členění, vycházející spíše ze sonátového cyklického útvaru s úvodním Allegrem, pomalou vznešeně zpěvnou druhou větou, útočným až přízračným scherzem třetí části a gradující finální větou.

Kantáta zazněla v premiérovém provedení pod taktovkou Antonína Dvořáka 21. 10. 1892 na prvním samostatném skladatelově koncertu v New Yorku.     

Jiří Čech