První křesťané

Nebezpečí herezí

Antiochie, dnešní Antakya v Turecku. Město, které si vybral svatý Pavel, aby v něm založil první řecky mluvící komunitu křesťanů. Kdysi se mu říkalo „Královna Východu.“ Zde se chystalo něco, co bude pro rodící se Církev horší než epidemie: arianismus. Nebyla to první hereze, ale ta, která se nejvíce rozšířila po celé říši. Objevila se kolem roku 320 a během následujících šedesáti let se zdálo, že převládne nad apoštolskou vírou. Arius popírá, že Syn je jedné podstaty s Otcem, Kristus není Bůh. Nauku o Nejsvětější Trojici musí stvrdit až Nicejský koncil v roce 325. Rozhodující roli sehrála řeč mladého jáhna Atanáše, který navrhl zahrnout do vyznání víry slovo homoúsios, přeloženo z řečtiny jako soupodstatný, to znamená: Syn je jedné podstaty s Otcem. Tak se zrodilo Nicejské vyznání víry, v podstatě to samé, které dnes vyznáváme při mši svaté. Atanáš musí dále čelit arianismu. Jeho dílo završí kappadočtí otcové. Vyniká mezi nimi svatý Basil z Césareje, zvaný též Veliký, který byl po smrti svatého Atanáše obhájcem pravověrnosti nicejského vyznání víry. Brilantními teology byly také jeho bratr Řehoř z Nyssy a svatý Řehoř Naziánský. Díky pastoračnímu a teologickému nasazení těchto biskupů arianismus na Východě postupně vymizí.