Cesta k andělům

Martin Petiška - spisovatel

Rád bych předznamenal, že jsem Martin Petiška, ne Eduard Petiška…, to byl otec…, já jsem sice u řady svých knih použil pseudonym Eduard Martin, jenže “Staré řecké báje a pověsti“, báje Egypta, Mezopotámie atd. nebo třeba “Svatební noci” a texty ke krtkům, / Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko /… a asi devadesát dalších titulů je tatínkových… Já napsal asi čtyřicet knížek… romány, soubory povídek, verše, hry, eseje, aforismy… A v řadě knížek také vystupuji…, jsem ten Martínek z knížek O jabloňce, Jak se Martínek ztratil, Pohádkový dědeček, Martínkova čítanka, Martínkovy pohádky… Řadu pohádek mi tatínek také nejprve vyprávěl, než je napsal, tak například pohádky z Pohádkového dědečka mi vyprávěl, když jsme jezdívali ve vlaku za babičkou do Čelákovic… Co jsem napsal… Psal jsem snad všechny žánry… Například román Prorok, ke kterému mi napsal doslov Tomáš kardinál Špidlík, řadu knížek veršů, například “Česká kniha mrtvých,” tu jsem psal asi patnáct let,… řadu knížek povídek, jak science fiction, například pětisetstránkové knihy Manželka z Venuše a “Manžel z Marsu“,… tak i příběhy s tajemstvím “Vybraná tajemství profesora Kesslera“, nebo příběhy ze současnosti nazvané “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”… Psal jsem eseje, hry, aforismy, písničky, recenze… Asi na šest set rozhlasových prací… V poslední době mi vychází v Karmelitánském nakladatelství “andělská pentalogie”, knížky o okamžicích, co změnily lidem život… Jmenují se “Andělské vteřiny” / ty vyšly v krátké době už ve čtyřech vydáních /, Kniha radosti, Andělé nás neopouštějí… Připravuje se další díl, nazvaný “Andělské dopisy“… Před revolucí jsem převážel zprávy z Říma do Čech jako vatikánský kurýr…, tehdy jsem bydlel v Nepomucenu a seznámil se s řadou velkých postav exilu…, monsignore Vrána, jeden z nejušlechtilejších lidí, jaké jsem měl čest poznat, mi předříkával text, na chodbě Nepomucena…, učil jsem se zprávy zpaměti, aby mi na hranicích nemohli nic psaného zabavit… A v Praze jsem zprávy přeříkával, ve vánici po mši, před kostelem panu biskupovi…, tak jsme měli jistotu, že nás nikdo neodposlouchává… Dnes takové vyprávění už zní jako příběhy z Divokého západu… A je moc dobře, že to už vypadá neskutečně…