Cesta k andělům

Veronika Sedláčková - zpravodajka a novinářka

Narodila jsem se v Jičíně, kde jsem i maturovala na zdejším Lepařově gymnáziu. Moje rodina má katolické kořeny, takže jsem si vztah k Bohu budovala od malička. Samozřejmě ale moje víra se časem vyvíjela a formovala mnoha okolnostmi. Prostě rostla a stárla spolu se mnou. Neměla jsem v osmnácti ještě konkrétní představu o tom, co bych v životě ráda dělala. Vždycky jsem ale ráda četla, takže jsem věděla, že by to mělo mít co do činění s jazykem a literaturou. Žurnalistiku jsem taky zvlášť neplánovala, ale v roce 1991 mě přijali na příslušnou katedru, na Fakultě sociálních věd. Stejně tak i do České televize jsem nastoupila v roce 1994 hlavně kvůli tomu, že jsem hledala pravidelný příjem a ve zpravodajství právě hledali sílu do směny. Což je práce od základu - hledání archívů, pomoc stálým redaktorům tam, kde je třeba. Ale vzalo mě to za srdce a zůstala jsem tam jedenáct let. Vůbec toho nelituji, byla to krásná doba a hodně mě naučila. Z různých důvodů jsem se ale před pěti lety rozhodla odejít a zkusit něco nového. Nejdřív jako tisková mluvčí Letiště Praha. Chyběla mi ovšem novinařina. Proto jsem ráda přijala nabídku práce v redakci publicistiky na Nově, v pořadu Na vlastní oči, kde jsem byla rok. Pak rok ve zpravodajské Z1 jako moderátorka. To dnes vnímám jako další zkušenost, ale v podstatě jen přestupní stanici k tomu, co dělám dnes a co mě profesně opravdu naplňuje. Připravuju publicistické pořady v Českém rádiu - na vlnách Radiožurnálu. Konkrétně: Ozvěny dne, Stalo se dnes a Radiofórum. Kvůli lidem, se kterými pracuji i kvůli formátu se do práce zase těším. Kdybych se měla zamyslet, jestli moje povolání bylo někdy v rozporu s mou vírou, na což se mě občas někdo zeptá, tak musím odpovědět, že ne. Spíš naopak. V okamžicích rozhodování mě vědomí, že nejsem sama v tom, co dělám, spíš posilovalo. Proto s důvěrou očekávám každý další den a snažím se neplánovat příliš dopředu. Protože dnešek má každopádně svých starostí dost :-)