Léta letí k andělům

Jiří Čepl - kněz, motorkář

Snímek dokumentaristy Otakáro Maria Schmidta o životě otce Jiřího Čepla. Data životopisu nejsou nic než určité mezníky, mezi kterými se odehrává jedinečné dobrodružství života. Každý jsme čistým plátnem, na který malujeme obraz svého života.Je tvořen zářivými barvami dobra, občas nebo i často namalujeme nevzhlednou šmouhu. Některé barvy jsme dostali do vínku, některé si vytváříme během života sami - většinou malujeme vlastní rukou, někdy nás vede cizí ruka - ale za celkový dojem a hodnotu jsme ve finále zodpovědni sami. Kvalitu pak ohodnotí Bůh sám.Tak i můj život procházel různými mezníky, které tvořily dlouhodobé okolnosti nebo jednotlivosti, které člověk dokáže zhodnotit až s odstupem času. Velikou pravdou kterou jsem poznal je, že když mi Bůh dal prožít okolnosti nepříjemné, které i drtí a sráží na zem, vždy z toho dokáže vykřesat veliké dobro. Především to, že člověk přestane spoléhat na sebe a své kvality, ale více a čím dál častěji se začne opírat o Krista a nakonec dospěje až k tomu, jak já říkám, že v Boha nevěřím, ale že s ním kamarádím – což je úplně něco jiného – a tohoto přátelského vztahu s ním si velice cením a nechtěl bych udělat nic, co by toto přátelství jakýmkoli způsobem narušilo. Ale i k tomuto přesvědčení nebo postoji člověk dojde až v průběhu života a na základě mnohých pádů – to se nestane automaticky tím, že je člověk vysvěcen na kněze.  Diecézní kněz Jiří Čepl, známý též jako motorkář, sídlí na faře v Kasejovicích a na bohoslužby jezdí po kraji nejen, z praktických důvodů, na silné motorce. Evangelizuje a přitahuje mnoho mladých lidí, hledajících, kterým dává na faře duchovní první pomoc. Jiří Čepl se narodil 7.4.1962 v Novém městě na Moravě a bydlel ve Žďáru nad Sázavou. Z maminčiny strany pochází jeho předkové z Itálie. Byli z rodu de Rossi a patřili mezi umělce a architekty, kteří byli povoláni pravděpodobně Janem II z Pernštejna v 16.století a podíleli se na renesanční přestavbě hradu Pernštejna. Po svém rodokmenu nikdy nepátral, protože není důležité podle jeho slov, kdo jsou jeho předkové, ale jaký život žije on sám. A navíc není vznešenějšího titulu, než být dítětem Božím, kterým se stal při křtu. 1976-1980 tzv. byl na experimentálním gymnázium ve Žďáře, odkud se chodilo často na studia do SSSR1980 – byl přijat na teologickou fakultu do Litoměřic1984-86 – vykonal základní vojenskou službu v Plzni u tzv. PTP (tehdy se tomu již tak neříkalo)1987 – vysvěcen na kněze1987-1988 – kaplanem v Jemnici1988-1999 byl v pohraniční farnosti Slavonicea od roku1999- v Kasejovicích u Nepomuka na hranici Západních, Jižních a Středních Čech Zásadní vliv na můj budoucí kněžský život měl pan farář Eduard Šikula. Byl to prostý vesnický kněz, s velkým smyslem pro humor, ale velmi vzdělaný a hlavně vlídný a dobrý. Dokázal ale i napomenout, když bylo třeba. Od něho jsem si vzal jako své životní kredo – Když někdo přijde na faru, ať odejde spokojenější a šťastnější, než k tobě přišel.A to si myslím je v dnešní době velmi důležitým posláním kněze – ne oslňovat vědomostmi nebo moralizovat, ale vytvářet na faře jakousi oázu,  kam si každý může přijít odpočinout., kde si každý může říci, co ho tíží, kde může najít pochopení pro své slabosti a samozřejmě duševní i duchovní oporu a pomoc takovou, jakou potřebuje – prostě lidskost. A v takovém ovzduší je pak možné nahlédnout do lidských srdcí a otevřít je pro Boží milost, která už učiní své. Já se jí jen snažím vytvářet podmínky a moc nepřekážet. Farář Jiří Čepl hodně čte a poslední dobou jej nejvíce ovlivnil, františkán Elias Vella, známý jako praktik exorcista ale také jako vedoucí duchovních cvičení na Maltě. Jeho knihy Duch Svatý–Pramen života a Ježíš–lékař těla i duše vyšly i u nás.Jeho knihovna se sestává z velké části z knih o umění, protože je to jeho velký koníček a hledět na krásu v nich je o objevování krásy kolem sebe a v nás. Z teologických knih pak jeho knihovnu tvoří řada knih z nakladatelství Návrat domů, které vydává knížky převážně pro praktický křesťanský život – například spisovatel Philip Yancey a Lee Strobl, pak nakladatelství CDK-cesta pro demokracii a kulturu, kde vyšla i výborná knížka od Hanse Kunga – Být křesťanem, samozřejmě nakladatelství Vyšehrad, kde vydali mimo jiné knížku od H.Kunga - Světový étos pro politiku a hospodářství a Karmelitánského nakladatelství. Citát z knížky Duch sv.-pramen života – Elias Vella:str.207Čeplův dodatek: Je tenká hranice mezi svobodou a nespoutaností. I já mám k té nespoutanosti občas sklony a připadám si jako ten papírový drak – sice plný ran a záplat díky mé touze občas létat vysoko a bez omezení. Ale i to byla velmi dobrá zkušenost, za kterou jsem vděčen, protože si teď vážím a chráním sice pevné, ale křehké pouto mezi mnou a Duchem sv., který můj svobodný let usměrňuje a bezpečně řídí. Dnešní evropský člověk žije ve světě, jehož duchovní kořeny jsou přes všechna protichůdná hnutí jak antické, tak i křesťanské. Kromě toho je v nás více středověku, než si myslíme. Pod tím je však ještě hlubší vrstva náboženské zkušenosti, pocházející z nejstarších dob lidské kultury. Tato minulost, tyto náboženské archetypy se ve vizích či snech vynořují jen proto, že pomocí jejich prastarých podobenství je možné nejadekvátněji vyjádřit naši nynější situaci, že všeobecné lidské uctívání numinóza, božství, posvátna, nepostižitelných, avšak působivých prapůvodních sil má stále své místo v naší psýše. Přicházíme tu do styku se samými základy života a ty mají neustále kolem sebe svatozář.Někdy, aniž si to chceme přiznat, se v nás vynořují (jako z minulosti) náboženské archetypy, které nás pomocí prastarých podobenství upozorňují na naší současnou, často konzumní, situaci. Formou epifanií (řecky zjevení Boha, zejména Krista, mezi lidmi – pozn.slovníku), snů, vizí ale i přeludů přicházíme do styku se samými základy života, jež mají kolem sebe neustále svatozář. Bůh je tady na návštěvě. Fara je místo, kde je Bůh a tím jakoby vidíme celý svět. Bůh je tady všude. Domov se tu projevuje částečně rozptýleně – farnost a kostely jsou na více místech.Farář se probudí a je vlastně v kostele.Podíváme se do kuchyně otce Čepla – kde se modlí, kde přijímá návštěvy a kde spí. Zamyslili jsme se nad paralelou osamocení v jistém duchovním řádu, osamocení v řádu přírody a opuštěnosti.Jede na motorce k mariánské studánce do lesa a pak si posvětí vodu.V nedalekých Metlách, co je smetly povodně, nechtěli lidé nějaký čas vůbec ke zpovědi.Výuka katechismu a počítačů. Děti dostanou koláčky.Farář pošle svatou rodinu následujícím lidem – rodině českých Rumunů. Fary jsou velké, protože nebyly postaveny pro jednoho kněze. Fara vytvářela vždy společenství lidí, které tvořili – farář, kaplan, katecheta (vyučoval náboženství), farní hospodyně a pokud u fary bylo hospodářství, tak i čeledíni a děvečky. Také to bylo místo, kde se farnost při významnějších událostech často scházela, jak to můžeme dosud vidět v okolním Rakousku či Německu.  Komanč tuto pospolitost narušil tím, že faráře izoloval a staral se také o to, aby nebyli dva kněží na jedné faře a i na faru se nemohlo běžně chodit, poněvadž pokud si církevní tajemník na faráře zasedl, návštěvu více lidí na faře kvalifikoval porušením zákona o nedovoleném shromažďování se a farář přišel o státní souhlas. Bylo běžné, že pomocníci VB hlídali kdy a kam farář jde, kdo jde k němu a jak dlouho a často se tam zdržuje. Z toho důvodu a následně úbytkem kněží se fary vylidnily a zpravidla na ní