Návrat ke kořenům

V dubnu roku 2016 se na Velehradě uskutečnila zprvu velmi spontánní akce pořádaná u příležitosti 60. výročí úmrtí významné osobnosti konce 19. a první poloviny 20. století Mons. Jana Šrámka.
Šrámek v sobě mísil dvojí životní poslání: politika a kněze. Jako nesmírně obratný politik se udržel v popředí české politiky od konce 19. století po únorový převrat roku 1948. Na sklonku 19. století patřil k průkopníkům katolické politiky v českých zemích, jako první organizoval katolické politické strany na Moravě a pod heslem křesťanské solidarity usiloval o získání dělníků, kteří jinak inklinovali k ateistickému marxismu. V období první republiky byl Šrámek vůdčím mužem tzv. Pětky (výboru zástupců pěti největších politických stran – agrární, sociálně demokratické, národně socialistické, národně demokratické a lidové), mnohonásobným ministrem, hlavním představitelem Československé strany lidové (ČSL) a několik měsíců i faktickým premiérem, když zastupoval nemocného Antonína Švehlu.
Šrámek byl klíčovým mužem, který dokázal smířit katolický tábor, jehož část stále nostalgicky hleděla do rakouskouherské minulosti (spojené se silným postavením katolické církve), s pluralitní demokracií první republiky. Šrámkovým heslem bylo „dohodli jsme se, že se dohodneme“ – vždy kladl důraz na kompromis (silně kritizoval druhorepublikový katolicismus), a také proto je považován za jednoho z nejobratnějších politiků první republiky.
V době okupace působil po boku prezidenta Beneše jako předseda exilové vlády v Londýně. V letech 1945–1948 byl opět členem československé vlády, po únorovém puči se spolu se svým spolupracovníkem František Hálou pokusil uprchnout z ČSR a zřejmě ve Francii založit exilové protikomunistické vedení, byl však zatčen na letišti u Rakovníka. Zbytek života strávil v bolševické internaci na různých střežených místech (Brno, Valdice, Roželov). Komunisté si byli vědomi obrovské popularity tohoto kněze a politika, proto s ním nebyl veden veřejný proces. Strach komunistického režimu ze Šrámka zašel tak daleko, že v dokumentaci o úmrtí (1956) ani není uvedeno jeho pravé jméno, nýbrž jméno Čestmír Císař. Pohřební obřady proběhly v tajnosti na hřbitově ve Velkém Týnci u Olomouce, přičemž místní obyvatelé měli přísný zákaz se k hřbitovu přiblížit. K poodhalení pravdy o Šrámkově osudu došlo až v době pražského jara, kdy se Šrámkova osobnost zejména pro moravské katolíky stala symbolem úsilí o obnovení demokratických tradic a zvláště změn ve vedení ČSL (odstranění prokomunistického vedení v čele s Josefem Plojharem). Šrámkův hrob se pak nakrátko stal poutním místem regionu a v době nastupující normalizace byla návštěva hrobu vnímána jako projev odporu proti staronovému režimu. Roku 1991 byl Šrámek slavnostně exhumován a pohřben na Velehradě. Nástupkyně Československé strany lidové, Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL), se dodnes k Šrámkově odkazu aktivně hlásí jako k zakladateli křesťanské politiky v českých zemích.